Klára Černá (Sofia, Bulgaria)
,,Hned jak jsem nastoupila do AIESEC, věděla jsem, že jednou pojedu na stáž. Netušila jsem ale, že tak brzo. Ale konec konců, nic se nemá odkládat, tak proč si nenaplánovat pořádně dobrodružné prázdniny!
Při výběru zemí jsem neměla žádnou prioritu, jen jsem prostě chtěla odjet tam , kam to půjde v termínu, kdy mám volno. Teď si myslím, že Bulharsko bylo ideální volba.
Po pár týdnech hledání a následného zařizování jsem tedy dne 22. Července 2010 nasedla do lehce dobrodružně vypadajícího autobusu bulharské firmy a v něm jsem strávila následujících 22 hodin. Do Sofie, hlavního města Bulharska, jsem přijížděla kolem 6 h ranní, rozlámaná z autobusu, ale hlavně napjatá, co mě čeká a také, jestli na mě na nádraží někdo čeká. A ano, byly tam dvě milé holčiny z jedné z poboček v Sofii. Jedna z nich byla po celou dobu můj buddy, takže jsem se s ní vídala často.
Během víkednu proběhlo ubytování, zařízení nejdůležitějších věcí, prohlédnutí hlavního města a seznámení se s ostatními stážisty. Na tomto projektu jsem pracovala ještě se slečnou z Ukrajiny a z Polska, se kterými jsem i sdílela pokoj a také s klukem z Japonska. Kulturní odlišnost byla patrná, ale byli to fajn lidi.
Po víkendu se šlo do práce, do sirotčince na předměstí. Z první návštěvy jsem byla chvíli řekněme v šoku. Hned, jak jsme přišli, všechny děti začaly křičet, sápat se po nás, dávat nám hračky…hned mi bylo jasné, že učení angličtiny nebude jednoduché. A nebylo. Často se spíše jednalo o krocení dravé zvěře než o učení. Situaci nám komplikovala jazyková bariéra. Skoro pokaždé byl s námi někdo, kdo překládal z angličtiny do bulharštiny, ale i přesto to byl problem.
Nicménně těch šest týdnu práce s dětmi nakonec uteklo ani nevím jak. Naučili jsme se, jak s nimi jednat a dokonce jsme pozorovali pokroky, nějaké základy angličtiny jsme jim dali. Ale hlavně jsme si na ně ale moc zvykli a loučení při posledním dnu v práci bylo docela těžké. Tolik smutných dětských tvářiček nám řeklo, že nás mají rádi, že s náma strávili krásný čas a nechtějí abychom odjeli…Ani moje oči nezůstaly suché. I když nás občas pěkně zlobili, byla to jedna z nejhezčích částí téhle stáže a budu na ně ráda vzpomínat.
S dětmi jsme trávili jen pár hodin denně, zbytek dne jsme většinou trávili pozáváním Sofie a nebo s lidmi z AIESEC, s nimiž jsme dělali pikninky, nebo party u některého z nich v bytě. Milí lidé tihle Bulhaři a ohromně temperamentní.
Víkendy jsme trávili cestováním a to byla paráda. Viděli jsme toho opravdu hodně z celého Bulharska. První víkend jsme strávili v horách s názvem Rila, vystoupali jsme skoro až do 3000 metrů a přespali jsme v horské chýši. Pro mě, která po horách nechodím byl opravdu dobrý pocit, že jsem to zvládla. Další víkend jsme byli na mezinárodní konferenci AIESEC kousek od Sofie. To byl také ohromný zážitek, potkali jsme se s lidmi ze všech koutů světa a strávili s nimi bezva čas! Poté jsme se vydali tam, kam jsme se moc těšili a to do Varny, druhého největšího města Bulharska a známého mořského letoviska. Tenhle výlet, ostatně jako všechny ostatní, měl dobrodružný charakter hlavně v tom, že jsme ještě na místě nevěděli, kde budeme následující tři dny spát, ale vše dobře dopadlo. Další dva víkendy krásná města: Velika Tarnovo, malé ale kouzelné městečko, nad kterým se tyčí hrad a Plovid- třetí největší město v Bulharsku, které má takový řecký nádech a je moc hezké. Poslední víkend, kdy teplota vzduchu klesla z nějakých 35 stupňů tak na 15 a počasí se rapidně zhoršilo, už jsme jen strávili v okolí Sofie, přesněji řečeno v horách Vitosha, které se rozprostírají kolem celé Sofie. Také probíhalo loučení se všemi, co se nám tu celou dobu věnovali, utrácení posledních peněz a balení.
V pondělí ráno mě šlo na autobus doprovodit několik lidí, lidi z AIESEC i holčina z Ukrajiny. Když jsem seděla v autobuse a koukala jsem na ně, byla jsme strašně ráda, že jsem je poznala a moc ráda jsem byla za čas, který jsem s nimi strávila a za zážitky, které jsem získala!
I přes lehké komplikace s ubytováním a přes zdravotní problémy, jsem plna zážitků,zkušeností a na tuhle stáž budu vždy ráda vzpomínat!”
Klára Černá
